Moudrost našich zahradníků

Těžká a zároveň svěží vůně tymiánu byla vždy mou nejoblíbenější. Extrakt z této bylinky je opravdu výjimečný, proto ho přidáváme jako účinnou látku do našeho sirupu proti kašli. Stačí doušek a můžete přímo pocítit rozlévající se teplo po celém těle. Rád chodívám v pozdní odpoledne do zahrady utrhnout si pár větviček tymiánu, které pak zalévám vroucí vodou. Takový čaj má dlouhotrvající energizující účinek. Jako by nám tato léčivá bylina předávala všechno teplo, které sama absorbovala ze slunečních paprsků a chránila tak naše tělo zevnitř. Proč tomu tak je?

Jako ředitel zahrady léčivých bylin Weleda mám štěstí, že se s takovými otázkami dokážu vypořádat. Je totiž velmi důležité rostliny zkoumat, čehož dosáhneme spojením naší vlastní intuice a jejich pozorováním. Pokud chci bylinu opravdu pochopit, vezmu si s sebou do zahrady skládací židli a malířský stojan. Malování upoutá mou pozornost a když kreslím tvar rostliny, plně se na ni soustředím a ignoruji tak jakékoliv nesouvisející myšlenky. 

Zaměřit pozornost výhradně na rostlinu zintenzivňuje naše vnímání. Zkuste si všímat detailů, které jindy přehlížíte, například jak moc esenciálního oleje tymián produkuje. Jeho listy i květy jsou poseté nesčetnými olejovými žlázami. Malé glandulární chloupky můžete na jeho květech pozorovat dokonce pouhým okem. Až když jsem během práce zažil jeho koncentrovanou sílu, pochopil jsem. Jako  by tato malá tvrdá rostlina, která se přizpůsobila krajinám s krátkými jary a horkými nekončenými léty, absorbovala veškerou energii ze Slunce. Jeho vůně je pak o něco intenzivnější, když pár snítek rozemnete mezi prsty. A je to nejen vůně, ale také chuť a dotek, co nám bližší kontakt s rostlinou umožňuje. Vždy mě ohromovalo, že stačí po tymiánovém keři jen přejet prsty, aby získaly nezaměnitelný aromatický nádech. Tato bylinka o sobě umí dát vědět!

Vážně si myslím, že naším hlavním úkolem v zahradě je propojit se s okolní přírodou a naučit se v ní číst. Občas se na ní tak soustředím, že mé ranní prohlídky musí připomínat meditaci. To, že rostliny nemohou mluvit neznamená, že nekomunikují. Už jen tím, jak a kde rostou, nám o sobě říkají mnohé. Třeba náš tymián si vybral krásné, slunné místo. 

Naší další a neméně podstatnou povinností je přesně vědět, co se v zahradě děje a neustále ji kontrolovat. Díky tomu víme, co rostlinám chybí a co potřebují. Ony nás zase za naši péči bohatě odměňují. Osobně nedokážu uvěřit, v jakém rozsahu se nám odměňuje tymián a svůj úžas rád sdílím s ostatními. Během veřejných prohlídek zahrady často povzbuzuji účastníky, aby se s tímto aromatickým keřem lépe seznámili. Žvýkáme listy a vnímáme zářivé teplo, které se šíří z úst přes hrdlo až do celého těla.

Jsem velmi šťastný, že se každý den dozvídám víc o síle přírody. Při práci v zahradě vnímáme charakter rostlin a jejich potřeby, ale také si uvědomujeme, že jde o živý organismus, ve kterém spolu všechno souvisí. Důležitá je rozmanitost.

Někdy třeba ponecháme malou louku bez osazení, díky čemuž umožňujeme malým ostrůvkům květin nerušeně růst. Plevel pro nás není škůdce, ale společník, který má zase svůj účel – jde o malý, ale podstatný rozdíl. Stejně přistupujeme i k hospodaření. Naše ovce pasoucí se u brány do zahrady tam nejsou proto, aby dotvořily idylický obrázek pro návštěvníky. Pouštíme je do zahrady, kde spásají trávu kolem louky šafránu, čímž velmi efektivně nahrazují sekačku. A takových příkladů bychom našli víc...Kachny nám pomáhají regulovat populaci šneků. Včely medonosné i ty divoké, kterých je zde naštěstí poměrně hodně, jsou v moha ohledech také skvělými pomocníky. 

Je-li příroda v rovnováze, zasahujeme do ní pouze ve výjimečných případech. Jsme velmi opatrní v tom, jaké přípravky používáme. Například naše rostliny posilujeme infuzemi plevelu namočeného ve vodě. Ve sklenících nám zase pomáhá hmyz a parazitické vosičky. A samozřejmě dbáme na kvalitní kompost, který sice někdo vnímá jako odpad, pro mě je ale srdcem celé zahrady. Je to místo, kde se čas zastaví a pomalým opětovným skládáním prvků se začíná nanovo. V konečném důsledku to ale není jen o materiálním, měřitelném nebo předvídatelném kontextu, jako je minerální složení země a obsahu humusu v ní. Důležitou roli hrají také vesmírné a pozemské síly, na které se dřív bral zřetel naprosto normálně. 

Velmi silným zážitkem bylo, když jsme na podzim zakopali do země kravské rohy naplněné čerstvým hnojem. Na jaře, v období kolem Velikonoc, je opět vykopeme a rozmícháním v dešťové vodě získáme velmi účinné hnojivo, které pomůže rostlinám v růstu a kvetení.

Jako zahradníkovi mi jde o víc, než jen o květy a sklízení plodů. Když říkám, že naše zahrada – která zahrnuje jak půdu, tak rostliny – je organický celek, kterému se dobře daří díky komunikaci, znamená to, že rozmluva není nikdy jednostranná. Zajímavé je, že rostliny jsou vždy o krok před námi, zatímco my lidé si na všechno musíme nejdřív přijít. Bylo pro mě například velmi těžké rozpoznat vlastnosti rostliny s názvem lilek potměchuť, kterou přidáváme do jednoho našeho léku proti kašli. 

Protože jsem si nebyl jistý, rozhodl jsem se svůj názor posoudit s knihou slavného botanika Wilhelma Pelikana, který v ní identifikoval vztah právě mezi lilkem potměchuť a katarem dýchacích cest. Ale proč? Často jsem tuto objemnou knihu držel v rukou a cítil z ní moudrost. V tomto případě však chybělo konkrétní vysvětlení. V takových situacích mi pomáhá nechat teorii teorií a jít ven, přímo k rostlině. Mnohokrát jsem stál na kraji pole, kde mezi bodláky a kaštany rostl lilek potměchuť. Do našeho léku proti kašli přidáváme ručně sklízené špičky výhonků tohoto rozlehlého keře a protože všechny části rostliny jsou vysoce toxické, používáme je pouze v potencované formě. Pelikan ve své knize popsal, že rostlina uvolňuje hlen, čímž pomáhá k léčbě infekce dýchacích cest. Co bychom se však v této souvislosti mohli naučit od samotné rostliny? 

Díval jsem se na lilek potměchuť v jeho přirozeném prostředí a zkoumal, jak roste. Jako by výhonky měly vlastní mysl – někdy se plazily po zemi, jindy lpěly na jiných keřích. Proč by to rostlina dělala? Prozkoumal jsem květ – malou fialovou hvězdu s jasně žlutým středem plným tyčinek. Dlouhý stonek držel květ v úctyhodné vzdálenosti, byl téměř oddělený. V přírodě pro všechno existuje důvod, nic se neděje náhodou. Sklouzl jsem pohledem dolů k místu, kde se zaleskly velké části vinné révy. Dvě třetiny lilku potměchuti chtějí růst a šířit se. Ale pak je tu ještě třetí, dřevěná část, která rostlinu podporuje a dává jí tvar. Tento kus je v podstatě strom. Bez ní by lilek neměl sílu, aby se tak snadno a rychle rozrůstal. Schopnost rostliny překonat vlastní neohebnost a tvrdost je příkladem lidského organismu, který se snaží uvolnit hustý hlen, aby se ho mohl zbavit.

Díky těmto momentům nevycházím z úžasu. Myslíte, že je pouhé přání najít paralely mezi tvarem rostliny a jejími léčivými vlastnostmi? Neměli bychom ale zapomínat, že soustředění se pouze na chemické látky byliny je relativně nová praxe… Snažme se tuto jejich podstatu rozluštit.